Lidstvo nahromadilo velké množství pojetí
a defi nicí času, které člověk potřebuje
jen proto, aby si usnadnil život a mohl
poznávat svět kolem něj. Ale všechny
tyto představy jsou relativní, počínaje
kalendářem a konče dělením na zlomky
vteřiny s jejich relativními chybami.
Obrovský rozdíl je mezi tím, jak měříme
čas, a tím, jak jej doopravdy vnímáme.
V našem vědomí existuje několik způsobů
vnímání času, které bojují o své hlasovací
právo.
množství
pojetí a defi nicí času, které člověk
potřebuje jen proto, aby si usnadnil život
a mohl poznávat svět kolem něj. Ale
všechny tyto představy jsou relativní,
počínaje kalendářem a konče dělením
na zlomky vteřiny s jejich relativními
chybami.
Podle mého názoru je obrovský rozdíl
mezi tím, jak měříme čas, a tím, jak jej doopravdy
vnímáme. Mám takový dojem, že
v našem vědomí existuje několik způsobů
vnímání času, které bojují o své hlasovací
právo. První – vědecké, které se snaží
odůvodnit přesnost a kvantifi kační vyjádření
„časových“ pravidel. Druhé – sociální,
které chce tyto pravidla porušovat. Třetí je
spojeno se subjektivním vnímáním času,
například při meditacích. Čtvrté – fenomén
času, který se projevuje ve stresových situacích.
Rád bych věděl, co představuje čas
ve skutečnosti?
pojem,“
odpověděl Sensei, a hodně závisí na
tom, kdo a jak pozoruje tento jev. Podíváme-
li se na to, jak se projevuje ve skutečnosti,
můžeme si ho rozdělit na:
1) reálný (skutečný) čas, který závisí
na síle Allatu. Pokud si vzpomeneme,
všechno na tomto světě (ať už je to matérie
nebo energie), a to včetně času,
existuje jenom díky Allatu, o kterém
jsem vám už vyprávěl;
2) globální čas (nebo absolutní čas) – časový
úsek, který trvá od vzniku a úplného
vymizení matérie v měřítku Absolutna;
3) objektivní čas – pro nás normální vnímání
času – sekundy, hodiny, měsíce,
roky, které jsou podmíněné otáčením
Země kolem své osy a Slunce, jinak řečeno
jsou podmíněné stále se opakujícími
fyzikálními procesy v pravidelných
intervalech;
4) subjektivní čas – individuální vnímání
času každým jednotlivcem.
Abyste lépe pochopili tato pojetí času,
uvedu konkrétní příklad. Sensei poprosil
chlapce o krabičku zápalek a vytáhl jednu
sirku. Představte si, že oheň na této zápalce
představuje od momentu svého vzplanutí
až do konce shoření dřívka proces vzniku
a zániku veškeré matérie. Moment pohybu,
kdy vezmu do ruky zápalku, přiblížím
ji ke krabičce, budu se snažit zapálit oheň,
kdy vzplane sirka až do jejího úplného
shoření – toto všechno je obrazně řečeno
průběh reálného (skutečného) času. Jinak
řečeno vznik, působení a zmizení síly Allatu
v procesu vzniku a zániku matérie. Pro
naše lidské vnímání v tomto čase neexistuje
přítomnost, ale pouze minulost a budoucnost.
Globální čas – moment pohybu času od
vzniku první jiskry až do úplného shoření
zápalky. Přičemž celý proces budeme
správně pozorovat, nikoli když je zápalka
obrácena hlavičkou nahoru, ale právě když
se nachází ve svislé poloze hlavičkou dolů.
Všimněte si rozdílu v rychlosti šíření plamene.
Sensei zapálil sirku a ukázal nám pomalý
a rovnoměrný plamen v pozici sirky
hlavičkou nahoru a pak ji obrátil hlavičkou
dolů. Plamen rychle stoupal nahoru a zachvátil
celé dřívko. Sensei hned uhasil zápalku,
aby se nepopálil.
„Zastavíme si tento okamžik,“
řekl s úsměvem. „Pozorně si
prohlédněte místa, která zachvátil
plamen, když byla sirka obrácena
hlavičkou dolů. Sensei předal
zhasnutou zápalku ostatním.
Ke stejnému procesu dochází,
obrazně řečeno, i v globálním
měřítku. Vesmír, který se rozšiřuje
s narůstající rychlostí, nevyhnutelně
urychluje globální čas,
ale nemá vliv na reálný (skutečný)
čas. V současné fyzice existuje takový
axiom o čase: jevy, stejné ve všech ohledech,
se dějí ve stejném čase. Globální čas
je vzhledem k lidskému chápání relativní,
protože k logickému vyhodnocení tohoto
procesu dochází prostřednictvím materiálních
struktur mozku, které jsou omezené.
Proto současná věda tvrdí, že v přírodě
neexistuje žádný skutečný fyzický proces,
pomocí kterého by se dal globální (absolutní)
čas změřit. Z toho důvodu vznikl
postulát, že běh času závisí na rychlosti
pohybu měřící soustavy.“
„Co to znamená?“
„No, jak už jsem říkal, velké množství
názorů o běhu času závisí na tom, z jakého
bodu ve vztažné soustavě pozorujeme tento
proces. Představte si například, že naše
experimentální sirka má obrovskou velikost,
řekněme, že je skoro kilometr dlouhá.
Vy jste pozorovatelé (tj. v našem případě
bod ve vztažné soustavě), nacházející se na
obřím jeřábu, který je paralelní se zápalkou,
a chcete zkoumat proces spalování.
Teď si představte, že zápalka začala hořet
a plamen (což v tomto srovnání představuje
zrozený a stále se rozšiřující vesmír)
se pohybuje odzdola nahoru. Pokud se
rychlost zvedání vašeho jeřábu rovná rychlosti
postupujícího plamene, pak budete
vnímat čas relativně neměnně. Budete-li
se pohybovat rychleji než plamen, bude se
zdát, že se doba hoření zpomaluje. A pokud
se budete hýbat pomaleji než plamen,
uvidíte, že se čas zrychlil.
Objektivní čas na příkladu hořící zápalky
je doba trvání fyzikálních a chemických
procesů, které se objevují v průběhu spalování.
No a subjektivní čas je individuální
časové vnímání daného procesu.
Ale protože se globální čas neustále
zrychluje, zrychluje se následně i objektivní
čas. Ačkoli z hlediska individuálního
vnímání se nic nemění – den měl
24 hodin a tak to i zůstalo. Takto vzniká
paradox času: na jednu stranu se čas
zrychluje a člověk to cítí. Jak se říká, ani
se v pondělí neotočíme a už je tu sobota.
Na stranu druhou zůstává objektivní čas
z hlediska fyziky (rok, měsíc, den, hodiny
a sekundy) stabilní. Tento fenomén
času je podmíněn v první řadě tím, že
čas je stejně jako prostor neoddělitelnou
charakteristikou matérie. Kdyby nebyla
matérie, nebyl by čas ani prostor.
…To, že je čas relativní pojem, je vidět
zejména v biologických systémech. Všichni
lidé, rostliny, zvířata a hmyz žijí různě
dlouhou dobu a stárnou různou rychlostí.
Každý z nich má zkrátka vlastní zásobu
prány, proto jejich biologické hodiny tikají
různou rychlostí. V důsledku toho se naše
časové vnímání objektů matérie velice liší.“
„Co to znamená, že biologické hodiny
tikají různou rychlostí?“
„No, vezměme si například takový reliktní
strom, jakým je tis obecný, který
může žít dva až čtyři tisíce let. Stejně jako
ostatní dlouhověké stromy roste pomalu,
ale na druhou stranu žije déle. Nebo si
vzpomeňme na želvy. Mnoho zástupců tohoto
druhu se dožívá sta let. Rychlost reakce
je například u želvy na pevnině dvakrát
až třikrát nižší než naše. Pokud kolem nich
projdeme pěšky, bude to pro ně stejné, jako
by kolem nás projel motorkář pohybující se
rychlostí přibližně 50 km/h… Nebo se podívejte
na mouchu. Vnímáme ji jako tvora
s vlastním časovým cyklem, zcela odlišným
od našeho. Podle odhadů trvá jeden
světelný den mouchy stejnou dobu jako
jeden náš kalendářní měsíc. My jsme pro ni
neuvěřitelně pomalé bytosti. A proč? Protože
životní tempo mouchy je mnohem rychlejší
než tempo lidského života. Respektive
rychlost její reakce je mnohem vyšší… Tak
například, pokud se ji budeme snažit chytit
a začneme opatrně zvedat ruku, ona už si
stihne vyčistit všechny končetiny i s křídly,
určit, odkud pochází hrozba, udělat desítky
mávnutí křídly za vteřinu a odletět.
… Člověk může dokázat hodně. Během
života prakticky nevyužívá schopnosti,
které jsou v něj vloženy. I když v extrémních
situacích můžeme jejich projevy pozorovat.
Zejména se to týká času, kdy se
jeho individuální vnímání značně zrychluje
a vnější běžný čas se naopak zpomalí.
S tímto fenoménem času se často setkávají
lidé nebezpečných profesí: piloti, závodníci,
kaskadéři a podobně. Když se dostáváme
do velmi extrémních situací, mnozí
opravdu mají pocit, že se čas skutečně zpomaluje,
a v tomto okamžiku se snaží udělat
všechno, co je v jejich silách, aby situaci
zachránili. A když se z takové situace dostanou,
zjistí, že udělali v pouhém zlomku
vteřiny desetkrát více práce, než by to
mohli dokázat v reálném životě. Podobné
pocity prožívají i obyčejní lidé, když se
ocitnou tváří v tvář krizové situaci. Takže
výraz „život mu proletěl přímo před očima“
nejsou pouze prázdná slova.
Tady v časovém intervalu, ve kterém
se teď nacházíme, existuje společná vlna
času… Neboli, aby to bylo srozumitelnější,
jedeme na určitém životním dopravním
prostředku, který se pohybuje určitou rychlostí.
A my vidíme pouze to, co vidíme.
Proč? Protože i naše atomy se pohybují
určitou rychlostí. Pokud by se začaly hýbat
několikanásobně rychleji, neznamená to,
že bychom brzy zemřeli. Pouze to, co vidíme,
by zmizelo a objevilo se jiné zobrazení
nebo obraz. Dimenzí je spousta, je to zcela
reálné a není na tom nic nemožného.
Přeloženo z knihy Ezoosmosa A. Novych
—————
—————
—————
—————
—————
—————
